Ústavní právo bránit sebe nebo jiného i se zbraní žádné nové právo nepřináší

Právo na život, svoboda projevu, právo na spravedlivý proces či svoboda vyznání – to je jen namátkový výběr základních práv, která jsou lidem zaručena Listinou základních práv a svobod (dále i jen jako „Listina“). Od 1. října 2021 bude účinný ústavní zákon č. 295/2021 Sb., na jehož základě bylo do Listiny výslovně zakotveno právo bránit sebe nebo jiného i se zbraní. Tento symbolický počin, jak jej sami překladatelé návrhu označili, však ve skutečnosti žádná nová práva nepřináší. Jedná se přitom teprve o druhou novelu, která zasáhla do jinak rigidní a stabilní úpravy katalogu práv za jeho třicetiletý život.

Listina základních práv a svobod, schválená 9. ledna 1991 Federálním shromážděním ČSFR, tvoří společně s Ústavou České republiky hlavní součást ústavního pořádku ČR a jedná se o ucelený ústavní akt zakotvující tradiční demokratická práva a svobody. Doposud byla novelizována pouze jednou, když v roce 1998 došlo k prodloužení lhůty týkající se zadržených osob z původních 24 na 48 hodin, a to v reakci na problémy, jež tato příliš krátká lhůta způsobovala v aplikační praxi.

Nyní je za dveřmi druhá novela, která povyšuje „právo na zbraň“ do ústavní sféry, byť je obrana života i se zbraní v ruce dostatečně zaručena stávající zákonnou úpravou v podobě institutů krajní nouze, nutné obrany, případně oprávněného použití zbraně. Právě v tom tkví potenciální nebezpečí. Panují obavy, a nutno říct oprávněné, že ústavním zakotvením nástrojů umožňujících konstatovat beztrestnost určitých jednání se zbraní, které již jsou právním řádem dávno garantovány, může dojít k mylnému výkladu tohoto „nového práva“. Jinými slovy by občané mohli nabýt nesprávného dojmu, že od 1. října bude možné nosit zbraň preventivně nebo ji libovolně použít. Opak je ale pravdou, v podmínkách nutné obrany, případně v podmínkách držení střelné zbraně, se touto novelou nic nemění.

Pro úplnost je třeba dodat, že termín „zbraň“ je v trestněprávní rovině vykládán jako cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy cokoliv, co má člověk v době útoku po ruce, ať už se jedná o židli, kladivo nebo revolver. Trestní zákoník předpokládá, že k odvrácení útoku si člověk nevystačí s holýma rukama. Nadto, úprava obsažená v trestním zákoníku je koncipována daleko šířeji. Zatímco dle čl. 6 odst. 4 Listiny bude za podmínek, které stanoví zákon, zaručeno právo bránit „pouze“ život svůj či život jiného i se zbraní, trestní zákoník zaručuje právo obrany proti jakémukoli útoku směřujícímu proti (jakémukoli) zájmu chráněnému trestním zákonem, tedy i proti útoku na zdraví či majetek.

V této souvislosti je třeba si položit otázku, co je vlastně cílem této novely. Návrh ústavního zákona vychází z petice, která vzešla z popudu myslivců a dalších držitelů zbraní jako reakce na snahu Evropské komise omezit vlastnictví zbraní včetně legálně držených. Touto snahou má být přijetí novely směrnice č. 91/477/EHS, o kontrole nabývání a držení zbraní, kterou byla Česká republika povinna implementovat. Návrh ústavního zákona podle jeho předkladatelů zabrání do budoucna tomu, aby mohlo být právo bránit sebe nebo jiného i se zbraní omezeno z důvodu přijetí odlišné Evropské úpravy.

S ohledem na shora uvedené závěry týkající se dosavadní zákonné úpravy práva na obranu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že evropské právo si nárokuje aplikační přednost před právními řády členských státu včetně jejich ústavních úprav, je tvrzený boj proti odzbrojovacím tendencím v tomto duchu lichý.

Autorka: JUDr. Anna Břenková, zdroj: Právní prostor